24.2. – 6.3.2017
SAE – Dubaj – Fujairah hotel
HILTON FUJAIRAH RESORT
/Cestovní kancelář Kentlucky/
Dohodli jsme s Invií let s leteckou společností EMIRATES, čímž se nám zvýšily cestovní náklady, ale pro svoje pohodlí jsme nijak zvlášť navýšení nelitovali. Přestože hned v úvodu přeci jen.... Když počtvrté letuška svým profesionálně příjemným hlasem z haly před nástupem do letadla u GATE B12 zaševelila "vážení cestující, Váš let do Dubaje se společností EMIRATES, číslo letu EK 140, pravidelný odlet v 15 hodin a 15 minut, bude z technických důvodů odložen, další informace se dozvíte v ......" poprvé to řekla ve 15.00h, podruhé totéž ve 15.15h, potřetí jakbysmet 15.30h a počtvrté dtto 15.45h, začali jsme být mírně nervózní, ne že bychom na to nebyli zvyklí z počátků našeho společného cestování (do Hurghady jsme jednou měli zpoždění 12 hodin kvůli písečné bouři - v Egyptě letadla nemohla vzlétat), ale poslední dobou se přece jen nějak odlety zpřesnily. Nakonec ale zpoždění trvalo jen hodinu, po další čtvrthodince v 16.00h řekla po totožném úvodu, že už můžeme nastupovat. Ondra závistivě pokukoval po prvním patře letadla, kde sedí jen cestující 1. třídy a business class (a cena je cca o 40 tis.vyšší) a mají tam údajně i sprchy a každý cestující svůj minibar, lůžko si na spaní sklápí do vodorovné polohy........ ale poslušně si běžel za mnou sednout do economy class do zadní části "v přízemí". I tam je letadlo velice pohodlné, dostatečné místo na jakékoliv nohy, každý před sebou display a v kapsičce sluchátka, lze koukat na filmy, různé zábavné pořady, pohádky nebo hrát hry, soutěžit anebo jen tak koukat na letové informace o probíhajícím letu...Ondra vytrvale hrál karty, já jsem našla britskou verzi Chcete být milionářem. Samozřejmě jsem nerozuměla spoustě otázek, ale některým ano a jednu hru jsem dokonce vyhrála 1 mil. Liber. Je tam i nápověda publika, 50 : 50 a přítel na telefonu, bavilo mě to asi hodinu.... Let trval 5 hodin, takže po posunutí hodinek o tři hodiny dopředu jsme přistáli v sobotu v 00.15h. V Dubaji je jedno z největších letišť na světě (oni mají vůbec všechno největší, nejvyšší a nejhezčí na světě J) a letadla EMIRATES mají svůj největší terminál č. 3. Takže když jsme dorazili z letadla k pasové kontrole, byla u ní fronta mezi modrými nataženými pásy na 2,5 hodiny. V nudě při čekání jsem spočítala na ceduli arrivelů, že od půlnoci přistálo na tomto jediném terminálu 30 letadel jen za tu chvilku, cca do 00.30h, to je každou minutu jedno obrovské letadlo, tam bych na věži tedy pracovat nechtěla (ani jinde).
Frontu jsme přežili, kufry z Prahy už na pásu byly snad jen dva naše (naprostá většina opilých českých spolucestujících z našeho letu pouze tranzitovala cestou do Thajska, Vietnamu, Mauricia nebo Malajsie, co jsme tak zaslechli v letadle kolem sebe stále hlasitější a hůře artikulovanou češtinou, neboť alkohol se v EMIRATES rozlévá ve velkém, jak si kdo přeje). Chvíli jsme hledali malého Pákistánce coby našeho taxikáře s cedulí Kentlucky ve změti jiných cedulí, ale vše dobře dopadlo a asi ve 3 hod. jsme konečně vyrazili z Dubaje do emirátu Fujairah, což je asi 120 km, takže do hotelu jsme se dostali po 4.hodině ranní a už jsme neměli vůbec sílu řešit, že nás šoupli do "pokojíčku pro služku" bez balkónu, padli jsme a spali.
Teprve ráno jsme vyřešili přestěhování do většího, lepšího pokoje s balkónem, vybalili, šli na snídani a cestou jsme vyfasovali osušky, které se v tomto hotelu musely denně vracet, i když byly třeba čisté, podepsat, že jsme převzali zpět kartičku a ráno zas podepsat, že jsme proti kartičce vyfasovali nové dvě osušky, trochu na hlavu, ale člověk si zvykne. Snídaně a jídlo vůbec bylo výborné, byli jsme oba velice spokojeni, nepřejedlo se nám ani kuřecí maso ani vynikající ryby ani hovězí na všechny možné způsoby, spousta salátů nebo samotné zeleniny, dressingy, těstoviny, br.kaše, opečené brambory, cibulové kroužky, různé křupavé listové závitky se sýrem nebo se zeleninou, domácí bramborové lupínky (skvělé), o miniaturních dortíčcích z lineckého těsta s tvarohovou náplní a čerstvým ovocem ani nemluvím – pár jsem jich sezobla. K snídaním všeho dost, tropické ovoce, pro Ondru vejce, pro mě jogurty s müsli, byl tam i smoothie na jablka, takže místo džusů z nádob mi Ondra každé ráno rozmašíroval jedno jablíčko.
První den – v sobotu 25.2. jsme si spokojeni po dobré snídani rozložili osušky na lehátka nad mořem na umělém trávníčku, přímo na písku se tady ležet nedalo, byl denně příliv až ke kamennému asi dvoumetrovému svahu, nad nímž byla lehátka.. Bylo to praktické z důvodu, že člověk nebyl neustále obalený jako řízek. Jenže kolem poledne se obloha začala zatahovat a my jsme odešli na oběd a nechali jako vždy tašku s věcmi pod lehátkem a osušky na lehátku a najednou se spustil déšť a s malými přestávkami pršelo až do večera a k tomu se ještě ochladilo, takže jsme celé odpoledne trávili na pokoji a já vztekle pozorovala oblohu.... Předpověď byla, že sobota hnusně, neděle ještě hnusněji, ale od pondělka už krásně modro a slunce. Skutečně jsem tomu nevěřila, když jsme se v neděli probrali do hustého vytrvalého deště a chladna, při pohledu na oblohu jsem měla pocit, že jsem v listopadu na Šumavě, lilo tak, že nikdo nebyl ani v baru, protože prolily všechny střechy z rákosů nebo palmového listí, všude louže, nevlídno a šedo. Jíst jsme šli ve svetrech, já v péřovce a kozačkách, jak jsem přiletěla.
Předpověď se ale do puntíku splnila, v pondělí ráno vymetená obloha a slunce. Od té doby až do další soboty počasí ok, moře bylo pro mě ideální, osvěžující, svažující se postupně, ale ne nijak daleko, píseček, žádné mořské potvory kromě minikrabů, kteří ale před námi zdrhali do svých dírek v písku. Na Ondru chladné a ANI JEDNOU se celý neponořil.
Pozoruhodné na hotelu bylo výrazné množství černých racků usazených na palmách po celém hotelovém areálu a jejich hnědých harantů, kteří od božího rána v 05.30h začali nechutně řvát a s malinkými přestávkami řvali až do tmy, nejvíc, když jsme usedali v 18h na balkón k hraní Bohouše, neslyšeli jsme se vzájemně a dalo se tak i podvádět, jestli jsem řekla dvě nebo pětJ, nešlo si na to zvyknout za celých 10 dní, neustále mi pohled na ověšený strom a trávu u bazénu evokoval Hitchkokovy Ptáky a nebylo to vůbec příjemné. Dokonce při jednom náletu byl jeden z mladých u nás na balkóně, ale naštěstí hned odletěl pryč. K tomu ptačímu kraválu přispíval taktéž od 05.30h, to je od rozednění, do setmění zpěv (kvílení) muezina z velice blizoučké mešity, na pláži se rvaly často divoké kočky o sousta, která jim neuváženě nosili někteří hoteloví hosté, což byl také velmi nepříjemný zvuk, tato dovolená tedy na klidu příliš nepřidala.
Po večerech jsme seděli většinou v jediném vnitřním baru, protože ve venkovním bylo chladno i v době, kdy přes den pralo slunce, neustále jsme museli mít svetry a mně byla zima na nohy, neboť jsem měla jen jedny džíny na cestu a chodila jsem v bermudách nebo letních sukních po kolena..... Pili jsme hodně červeného vína, bílé bylo sladké, ale museli jsme ho vzít za vděk jeden večer, když jsme jim zřejmě červené vypili do posledních zásob a museli objednat novou várku.
Češi v hotelu nebyli, jednu snídani jsme zaslechli mateřštinu, ale byli to mladí, kteří vůbec nechtěli s Čechy nic mít, což nám i oznámili a separovali se, ona vypadala, že ovládá sumo, chodila tak a vypadala ještě hůř, on vedle ní cupital, pozdravil a občas popřál dobrou chuť, ale ona nás naprosto zasklívala. Nechápali jsme.
Převážná většina hotelových hostů byli Poláci, bohužel i dost Rusáků a pár Němců. Poláci i Rusové uřvaní jako vždy, jednoho ruského dědu od tří vnoučat, který neustále stál u lehátka nebo v jídelně u stolu a mluvil se svou rodinou s intenzitou hlasu Pepina z Postřižin, takže celá pláž nebo jídelna zvedala hlavu, jestli se nejedná o teroristický útok, dokonce Ondra na pláži jednou okřikl česky, ale já jsem ho zrazovala, Rus vypadal dost agresivně, naštěstí jsme s jejich famílií byli v hotelu už jen dva dny.
V půlce pobytu, ve středu 1.3., jsme byli na výletě v Dubaji. Delegátka, Slovenka Lenka, která v Dubaji žije 3 roky a měla i vztah s muslimem, otevřela pusu v autobuse na seřadišti (kam nás dovezl tranzit od hotelu se čtyřčlennou rodinou, která bydlela ještě dál od Dubaje než my), a zavřela ji při loučení ve 20hod. Myslíme si, že se ani nenadechovala, tudíž její vodopád ve slovenštině nebylo možno téměř vstřebávat. Věděla všechno, bylo to i velmi zajímavé, ale nedala nikdy pauzičku na to, aby si člověk dokázal to, co říká, uvědomit, mlela tedy opravdu šíleně rychle a nepřetržitě.
Byli jsme nejdříve ve Zlaté uličce, kde jsme si fotili všechno největší včetně největšího a nejtěžšího zlatého prstenu na světě-viz fota, v obchodě s kořením, potom jsme motorovou lodičkou (bez držadel) přejeli řeku na jinou stranu Dubaje (pro mě traumatizující zážitek, seděla jsem na přídi po směru a držela se křečovitě lavičky, neustále jsem měla obavu, že přese mě "řidič-kapitán" nevidí, kam jede a narazí do jiné lodičky, kterých tam jezdilo sem a tam spousta, Ondra mě uklidňoval, ale měla jsem pravdu, skoro u břehu skutečně naše loďka narazila do jiné a já na přídi málem udělal kotrmelec pozadu, který jsem nikdy neuměla), kde čekal autobus, jeli jsme si nafotit další největší věci na světě-viz níže. Autobusem jsme navštívili uměle vybudovaný Palmový ostrov. Přímo v Dubaji vyrostlo zatím největší souostroví na světě, jehož součástí jsou i Palmové ostrovy. Z pevniny vybíhají do moře tři ( Palm Jumirach, Palm Jebel Aki a Palm Deira). Navštívili jsme Palm Jumeriah, který se začal stavět jako první v roce 2001. S pevninou je spojen komunikací lemovanou restauracemi, obchody, luxusními domy a byty. Do moře pak vybíhá 17 listů datlovníků, na nichž stojí rezidenční vily. Celý poloostrov je obehnaný jedenáct kilometrů dlouhým vlnolamem z něhož se tyčí pětihvězdičkový Hotel Atlantis. Tam se dá dostat pouze podmořským tunelem. K hotelu patří písečné pláže, akvárium "Laguna" se stovkou nejrůznějších druhů živočichů. Hosté si zde mohou vybírat ze 17 restaurací. Byli zde ubytované známé hvězdy jako například David Beckham, Angelika Jolie a Brad Pitt. Pro běžného smrtelníka je cena ubytování za noc naprosto mimo realitu. Palmový ostrov a vlnolam spojuje s pevninou také metro, do kterého se pod vysokou pokutou nesmí vstupovat s jídlem, pitím ani se žvýkačkou :-D, tudíž je velice čisté, stejně jako celá Dubaj (i veřejné toalety jsou naprosto vycíděné celý den, neboť několik uklízeček neustále číhá a okamžitě uklízí). Pohled na ostrov je určitě nejhezčí z letadla, což já nikdy nemohu vidět, protože pro mě je pohled z letadla vyloučený, pochopí ale pouze ten, kdo trpí kinetózou L.. Tenhle unikát je právem považován za 8. div světa. Burdž al-Arab je 7hvězdičkový hotel, nazývaný také Plachetnice. Ten jsme viděli a fotili z pláže při krátké zastávce autobusu. Leží na umělém ostrově asi 260 metrů od pláže čtvrtě Jumeirah a s pevninou jej pojí soukromý most, který tvarem připomíná lodní plachtu. Ve 28. patře na straně přivrácené k pevnině má vlastní heliport, na kterém hráli v roce 2009 Roger Federer a Andre Agassi, tenisový kurt se ale zde nacházel jen dočasně. Ve výšce 200 metrů je na straně odvrácené vyhlídková restaurace s výhledem na celý Perský záliv. Jumeirah Beach Hotel je hned vedle a má pro změnu tvar vlny. Kousek odtud se nachází Souk Madinat, což je trh ale více poevropštělý, nikdo nás tam nelákal do svých krámků. Tam jsme obědvali u stolku před jedním fastfoodem koupenou bagetu.Potom jsme opět již z autobusu viděli další hotel, postaven ve stejném stylu - Madinat Jumeirah Hotel. U vchodu mají zlaté koně v životní velikosti, které se na Vánoce mění ve svítící soby. Autobusem jsme jen projeli vstupní branou kvůli focení a opět vyjeli...
Následně jsme měli rozchod v obchodním centru Mall of the Emirates MOE. MOE je druhým největším obchodním centrem v Dubaji. Kromě spousty obchodů, které známe i odsud a nezajímaly nás, jsme byli Lenkou upozorněni na lyžařskou sjezdovku. Místní přijdou z 30C vedra z venku, vyfasují kombinézy (děti) nebo péřové kabáty (dospělí zahalenci), lyže, přezkáče, rukavice, helmy atd. a jdou jezdit na 400 m dlouhé sjezdovce nebo na bobové dráze. Mají tam každé dvě hodiny nějaké soutěže pro děti s živými tučňáky.....
Závěr výletu byl u fontány Dubai Fountain. Je to obrovská fontána nacházející se hned před nejvyšší budovou světa Burdž Chalífou (vyhlídka z ní se musí rezervovat 2 měsíce předem, tudíž jsme její výšku obdivovali jen ze země, což mně osobně vůbec nevadilo). Stavba fontány vyšla v přepočtu na více než 4 miliardy Kč. Osvětluje ji 6 600 světel a 25 barevných projektorů, vodu stříká do výšky až 150 metrů, což je zhruba stejně jako měří taková běžná 50patrová budova.
U fontány jsme měli rozchod a my jsme šli na večeři, abychom ze svých míst sledovali dva vodotrysky, jeden při arabské hudbě, druhý při nějakém US hitu, na závěr jsme trochu rozkopli bábovky delegátce, že Křižíkova za zvuku Smetanovy Vltavy je FAKT větší nebo aspoň rozhodně hezčí....
V sobotu a v neděli před odletem už se zas obloha různě zatahovala a občas i sprchlo, barmani (většinou Pákistánci nebo různí Asiati a cizinci vůbec, neboť místní – jak říkala Lenka "lokálci" - pracovat nemusí kromě vysoce postavených úředníků v administrativních budovách, neplatí daně a mají zdravotní i sociální zabezpečení zdarma, dostávají důchody a mají se tedy opravdu dobře, ale na všechny ostatní práce mají cizince, Lenka mluvila např. o stavebních dělnících, kteří berou v přepočtu cca 6 tis. Kč měsíčně, bydlí na ubytovnách, kde se střídají i dva na jedné posteli, šetří, aby mohli jednou za rok domů přivézt co nejvíce peněz rodinám, bydlí zadarmo, ale zaměstnavatel jim neplatí ani zdravotní ani sociální a tak to nemají v Emirátech vůbec jednoduché, přesto je jich tam obrovská síla. V hotelu byli hlavně Pákistánci a Asiati, vypadali, že jsou na tom lépe než ti stavební dělníci) tvrdili, že takové počasí tam běžně nebývá, že máme smůlu. Ano. Máme.
V noci z neděle na pondělí jsme si objednali buzení na 03.00h, já jsem si šla lehnout ve 22hod., ale neusnula jsem, což bylo možná štěstí, protože nás nikdo nevzbudil L, před 04 hod. už nás cpal taxikář zas do tranzitu a jeli jsme na letiště. Bohužel jsme tam byli o 4 hodiny dřív (EMIRATES trvá na třech hodinách před odletem zřejmě kvůli těm davům lidí, kteří s nimi létají), bylo to únavné, mně bylo špatně od žaludku od nervů a nevyspání, ale nakonec jsme vše zvládli, i to, že jsme měli z Prahy už daná sedadla v letadle, což Ondrovi poslala paní z cestovky v sobotu sms a bál se mi to říct, neboť jsme měli sedět o řadu a celou šířku letadla od sebe, ale u odletové brány před nástupem do letadla jsem poprosila letušku, zda by to nešlo změnit a šlo, nakonec jsme seděli spolu úplně vepředu u schodů do patra a u toalet, což bylo velice dobré místo.
Celkově dovolená fajn až na to počasí z počátku a na konci, ale víc než 7 bych asi nedala.
Pro fotky klekněte na odkaz: msa4.cz/...