Handulina | Můj 21. srpen 1968

Tenkrát v září 1968 jsme přišli do školy (já již do 9. třídy) a paní učitelka na češtinu nám zadala na tabuli větu: "Ten den jsem se probudil/a/ brzo ráno". Celá třída až na nějakou pipinu, která psala o krmení kuřátek u babičky, psala 21. srpen. Paní učitelku potom vyrazili při normalizaci, přestože jako češtinářka byla jedna z nejlepších a připravila nás na střední školy a do života skvěle , můj sloh tenkrát nosila po celé škole a visel i na nástěnce (proto ji vyrazili). Já jsem tehdy byla na prázdninách u tety v Hronově a zrovna na potvoru ten den jsem měla jet domů do Tábora. Jenže jsem byla 14-leté tele a naši o mě měli velkou starost, tak bylo domluveno, že na mě v Praze na Hlavním nádraží počká táta, který v té době pracoval  v Praze, a vsune mě do vlaku jedoucího na Tábor. Tak složitou věc bych já tenkrát nezvládla a bojím se, že i dnes mám s vlaky a autobusy menší potíže, proto jezdím autem a bez orientačního smyslu (a GPS) to není žádná sláva. No a když jsem měla sbaleno a měla odkráčet v Hronově na vlak, přijel uřícený malý bratranec na kole, že je plné náměstí polských tanků a že asi mají cvičení, ale jeden tank netrefil do zatáčky a projel drogerií a jsou tam i zranění a co to tedy je. Oni tenkrát neměli ani radio, o TV nemluvě (v dnešní době nepředstavitelné), tudíž jsme se ptali "movitějších" sousedů, kteří vlastnili tranzistor, od nich jsme zjistili, že je okupace. Teta přilítla ze své práce v Kolbence (ČKD),  že mě v žádném případě nepustí do Prahy, protože všichni už vědí, že je obsazen Rozhlas a že to fakt není cvičení, ale válka !! Jenže já věděla, že když táta něco řekne, tak to platí a že na tom Hlaváku prostě čekat bude a chtěla jsem za každou cenu domů - taky jsem se bála války a chtěla jsem být u mámy, to dá rozum. Tudíž teta rozhodla, že tedy dobře, ale pojede se mnou a pokud tátu nenajdeme, vrátím se s ní zpět do Hronova a pak budeme telegramovat nebo něco takového (umíte si ještě někdo představit život bez mobilů?) Omylem jsme ale nasedly spolu do nějakého polského vlaku, jedoucího do Prahy, lidi na chodnících na nás hrozili pěstmi a házeli šutry, já bulela pod sedadlem, občas jsem vykoukla z okénka, všude stály fronty lidí u obchodů s potravinami, zkrátka klasická mobilizace. Někde v půlce cesty jsme se od polsky mluvícího průvodčího  dozvěděly, že Hlavní nádraží je obsazeno a že vlak končí ve Vysočanech. To jsme se rozklepaly s tetou úplně, že táta tutově tuto info nemá a kdo ví, kde čeká a kde může být a tak podobně. Jenže můj táta, akurátní  pedantický  právník nezklamal ! Jakmile vlak brzdil ve Vysočanech, už jsem viděla ten jeho vyděšený bledý obličej plný očekávání, zda mě uvidí - mimo jiné ten jeho výraz nikdy nezapomenu, bylo to nesmírně dojemné. Padli jsme si do náruče jak nikdy (v pubertě holky táty neobjímají) a nastala nejdůležitější část mého slohu: S tetou jsme se rozloučili, nacpali ji ještě do nějakého vlaku zpět, táta jí dal nějaké peníze a děkovali jsme jí oba za všechnu péči a lásku (já ji fakt milovala, umřela na rakovinu ve 48 letech) a za obětavost, se kterou jela s neteří od svých 4 vyděšených dětí  z Poláky obsazeného Hronova,   a vyrazili jsme přes celou Prahu pěšky (nic nejezdilo) do Vršovic, odkud jsme chtěli jet domů. Museli jsme samozřejmě jít centrem, tudíž mám do smrti smrťoucí zážitky, jak na nás míří hlavně tanků, jak nás předjíždějí sanitky se zakrvácenými lidmi, kteří mávali krvavými kapesníky z okénka, neustále nějaký křik a volání a pro mě neznámé zvuky výstřelů, zkrátka to, co vidíte v dokumentech, jsem zažila jako venkovský balík na vlastní kůži ve 14 letech. Důležitý moment je taky to, že jsem přesto byla neustále za pubertální slečnu, která měla bílé podkolenky a ty mi pořád sklouzávaly a já je musela vytahovat, protože to by byl trapas, v okupaci chodit ve shrnutých podkolenkách, pamatuji si dosud přesně některá oslovení, jakými mě častoval táta, když na mě poněkolikáté čekal než si vytáhnu obě podkolenky na správná místa.. Došli jsme ale do Vršovic v pořádku, naskočili už do mírně rozjetého vlaku na Č. Budějovice, který byl ten den, 21.8.1968, poslední, který tím směrem odjížděl, a šťastně jsme dorazili do Tábora.Teď, jako máma dávno dospělých dětí a babička malých vnoučat, si živě představuju každého 21.8., jak muselo být ten den mé mamince a babičkám a dědům i bráchovi, ti o mně ani o tátovi nevěděli od rána vůbec nic, zatímco o invazi byli informováni hned od probuzení, sledovali zprávy a věděli, že se máme  sejít v centru Prahy ..... Nicméně na nádraží v Táboře čekali úplně všichni, máma, brácha, obě babičky, oba dědové (zřejmě tam čekali celé odpoledne na každý vlak od Prahy), skákali radostí, plakali štěstím, velice emotivní a nezapomenutelná chvíle v mém životě.