8.-20.1.2010
Srí Lanka – Beruwele-hotel Club Palm Beach, all incl.
/cestovka BlueSky/
8.1.10 ráno jsme s mírným zpožděním odletěli s ČSA do Frankfurtu. Tam jsme měli na přestup cca 5 hodin, mezi jednotlivými terminály jsme se pohybovali vláčkem (S-Bahn), letiště obrovské. Po odbavení do Colomba, kdy nám nabídla slečna v air-busu Srilankaair za 110 Euro economy-class a my přijali, jsme spokojeni usedli v baru na pivo a oba zjistili, že nemáme roaming ani na jednom mobilu, přestože mně den před tím kolega ujistil, že na služebním telefonu je a Ondrovi pán v Eurotelu tvrdil totéž. Takže první zádrhel, nervozita, shánění budky a karty na telefon a pak rychlé telefonáty a zařizování do mé práce (byl pátek, u nás jen do 13 hod.), ale šikovný kolega to ještě v poho zvládnul a do hodiny jsme měli oba možnost volat a sms-kovat z ciziny.
Další zádrhel, už trochu větší, nastal v letadle, usadili jsme se pěkně na čas v části pro economy-class-poslední-12.řada, pohodlně místa na nohy, obrazovky na každém sedadle před námi, možnost výběru filmů, hudby nebo jen koukání na pohyb našeho letadla. Jídelní lístek. Nádherné tmavé letušky v šikovně střiženém sárí i stevardi v bílých košilích, příjemní. Jenže letadlo se rozjelo, objelo obrovské letiště a po půl hodině se vrátilo na původní místo – sledovali jsme právě na obrazovce- a zastavilo. Kapitán anglicky oznámil, že je technická závada na motoru a máme zůstat na palubě, bude to chvíli trvat. Trvalo to 2 hodiny, po kterých se opět rozjel, opět objel letiště k startovací dráze, kde chvíli nabíral na zvuku a pak se opět vrátil a poprosil nás o trpělivost a pochopení, že závada trvá. Další dvě hodiny. Po 4 hodinách v letadle, kdy jsme mohli jen na záchod, ale jinak nikam, kdy jsme se ujišťovaly s vedle mě sedící Němkou, jak je lepší, když to odhalí a opraví na zemi než aby to zjistili ve vzduchu, se konečně rozjel na startovací dráze a vzlétnul, ale ty zvuky, které nepatři k normálnímu startu, už bych nikdy nemusela slyšet (říkala jsem Ondrovi, že si v pilotní kabině střihli, jestli to risknou a vyhrál ten, který chtěl i za cenu pádu letadla, protože už mu bylo blbý před pasažéry takovou dobu opravovat jednu závadu).Němka vedle mě celou dobu startu polohlasně vzdychala Oh Gott, což mi moc nepomáhalo.. Ale když konečně nabral správnou výšku kolem 12000 m,vše nepatřičné zmlklo a motory začaly fungovat, jak mají. Dalších 9 hodin letu už bylo ok, co se týkalo letadla. Nastal jiný problém- před námi seděl Němec, který se do té doby velmi posiloval tvrdým pitím a zřejmě i chodil dozadu kouřit trávu, protože tam byla dost cítit, dokonce si zapálil i normální cigaretu na sedadle, kterou mu samozřejmě okamžitě sebral personál s výstražným proslovem, přesto začal mít agresivní náladu někdy tak po půlce letu a budil nás všechny a řval a obtěžoval vedlesedící, kteří následně už jen stáli v uličce a báli se ho, sahal i Ondrovi na vlasy a navážel se do něj sprostě (německy), tudíž po několika marných výzvách personálu byl připoután a dostal "klepeta" na ruce. Vedle něj si sedl asi psycholog a hučel do něj, což trochu pomohlo, ale když po dosednutí letadla v Colombu tento člověk okamžitě vyskočil a začal si vyndavat věci ze zavazadlového prostoru, aby zřejmě zmizel jako první, okamžitě ho znovu spacifikovali stevardi a už za jejich přítomnosti se oblékl a vyšel do "rukávu", vedoucího do letadla, kde na něj čekalo několik srílanských policistů a my si myslíme, že ho vůbec nepustili do země a poslali ho prvním letadlem zpět. To ale nevíme, to se jen domníváme. Jelikož to nebyl charterový let, ale normální linka, nemůžeme tušit, co zamýšlel na Cejlonu, jako turista ani nevypadal.
Na letišti v Colombu vedro, čekal na nás kluk s Toyotou, domluvený cestovní kanceláří, měl transparent jen s naším jménem, protože jiní Češi nepřiletěli, byl fajn a anglicky jsme se bavili až do hotelu, přičemž já mu několikrát v půlce věty usnula, nespali jsme 24 hodin až na několik mikrospánků v letadle, než začal "zlobit" Němec. Pak už ne, na to jsem se příliš bála o život (měli jsme nerezové příbory, žádný plast, báli jsme se, kdyby popadl vidličku a do Ondry, který se mu evidentně nelíbil, ji zapíchl, nemuselo by to dopadnout dobře. Když dostal pouta, byli jsme zas příliš rozrušeni než bychom usnuli... )
90 km z letiště do hotelu jsme jeli 3 hodiny (totéž i pak na výletě, kde jsme jeli 5 hodin 130 km do města Kendy, jezdí se vlevo a příšerně, v protisměru, 3 auta se vyhýbají najednou na docela úzké silnici,, do toho pěší, motorkáři a tuktukáři-trojkolky, ale protože jezdí všichni max.50 km/hod., spíš 30, neviděli jsme ani jednu bouračku ani přejetého psa, kterých bylo uprostřed silnice spousta a já pořád sykala a oni se mi smáli, že se nic nestane, že nakonec se někdo – buď auto nebo pes stejně uhne. Už jsme něco podobného zažili v Thajsku, ale tady se mi to zdálo ještě nějak horší-lepší-náročnější pro moje nervy, možná je to tím, že v Thajsku jsme byli před 9 lety, kdy jsem měla lepší kondici).
Hotel pěkný, pokoj velký, výhled na bazén a zahradu, moc fajn. Hned u pláže. Moře s vlnami, ale příjemnými, neagresivními, ale klid na plavání nebyl ani jeden den. 27C. Venkovní teplota 29-35C. Vždy odpoledne přišly mraky a buď sprchlo anebo zůstalo zataženo, ale teplo bylo dál, tak to ničemu nevadilo. Opalovalo to dopoledne až dost. Když jsme se dozvěděli, jak jsme na chlup uletěli z domova i z Franfurtu sněhové kalamitě – o pár hodin později neopustilo letiště přes 200 letadel, a jak je v Praze sněhu, kolik nebylo 17 let, vymyslel Ondra pískuláka – zatímco vy sněhuláka, my stavíme pískuláka..., který je na fotkách a snažili jsme se ho poslat mms pár lidem, ale služba mms nefungovala.
Kamarádi – Markéta (35) a Stefan (30), ona Češka z Aše, on Polák, pracují oba v Británii – on kuchař, ona v kanceláři už asi 6 let, jeli se tam původně vzít, ale jemu nevyřídili v Polsku doklady včas. Strašně fajn mladí, komunikativní, i oni byli rádi, že jsme tam a strávili jsme spolu pár večerů, než oni odletěli na Maledivy. Hráli s námi scrable a bylo to fajn. Já se Stefanem i na masáži vedle sebe za závěsem a domlouvali jsme se, jestli naši maséři postupují stejně – měla jsem trochu špatný pocit z toho svého, ale vše proběhlo bez problému. Mrzelo nás, když odjeli, protože pak už jsme se po večerech dost nudili sami se scrable. Myslím, že přes generační rozdíl jsme si vzájemně docela dobře sedli. Byli tam ještě jedni Češi - manželé Lebedovi – asi tak 70let, kteří od roku 1967 žijí v Manheimu a jen občas jezdili do Chebu na chatu, ale už na to nestačí, tak ji prodali. Česky mluvili slušně, ale byli hodně na peníze a takoví docela protivní už víc Němci J. Byli ve stejném hotelu podvacáté (!!!), takže byli V.I.P. hosté, veškeré služby, číšníci jim chodili na nákupy, když něco potřebovali, my jsme to dost nechápali, protože tam byla fakt celkem nuda. Ale pro důchodce asi ok. Byli tam na měsíc a za rok prý pojedou na dva.
Na pláži šíleně prodejců a invalidů, všichni po nás pořád něco chtěli, ke konci už to bylo dost obtížné, ale je to mentalita. Jeden nám obzvlášť šel na nervy, pracovní název "zlatej žebrák", máme ho na fotkách, má sice zlaté řetězy a prsteny, ale pořád po nás něco chtěl, až budem odjíždět, plážovou tašku , malé termosky na pivo a panáky, které Ondra horko těžko sehnal kdysi ve firmě, krémy, parfém, šampony, vše, co nám zůstane. Marně jsem mu říkala, že stejně jako on máme i my 4 děti a musela jsem to kupovat a jezdíme 2x ročně a budu to potřebovat vše v létě a "sama mám málo"J, denně vždy znovu a znovu přišel, Ondru oslovoval "bandita" a mě různě otravoval... Potom "Lila", což byla babka-viz foto, bez zubů, ale možná mladší než já o 10 let, prodávající plážové šátky a plédy a to jsme si koupily s tou Markétkou, ale byla s ní taky sranda, jak neměla požadovanou barvu a denně se vymlouvala na něco jiného, proč nemá ten správný a jak tomorrow.....
Jeden den si Ondra nakopl pod stolem tak palec, že se mu odchlípl nehet a museli jsme na recepci na ošetření – nůžkami na papír asi půl metrovými mu "doktorka" odstřihla čnějící část nehtu, ošetřila, nacpala vatou (!) a zalepila náplastí....
Jediná schůzka s delegátem od cestovky – Srílančan - pan Anthony Rey Perera – "říkejte mi Tondo". Studoval ČVUT, obor doprava a konstrukce, bydlel na Strahově, promoval v r.1977, ale kupodivu ještě mluvil docela dobře česky. Nás nejvíc rozesmál, když říkal, že má 3 dcery a musí je provdat, ale že je katolík a těch je na Cejlonu jen 16 % a jinak jsou to kurvy buddhistický a on žádnému takovému dceru nedá, a ani dělníkovi, protože ony mají vysokou všechny tři, on je inženýr z Prahy a manželka ředitelka školy....
Tak s Tondou jsme absolvovali zmíněný jednodenní výlet. Byli jsme v zahradě koření, kde nám přednášel zástupce firmy AYUVERDA, student mediciny, jejich přípravky jsou 100%-ně přírodní a on nám vše ukázal, nechal nás namasírovat – mně hlavu, krk a Ondrovi koleno, vysvětlil a nakonec přemluvil i k nákupu některých prostředků – na nevolnosti v dopr.prostředích, na hubnutí a na žaludek pro mě a na revma pro Ondru. Utratili jsme tam v přepočtu skoro 4 tis.Kč, tak doufáme, že vše pomůže, a jak říkal student - už se nikdy nevrátí J. Vypadalo to dost věrohodně, čínská medicina je známá a my tomu zatím věříme L.
Pak jsme navštívili obrovskou botanickou zahradu, dílnu na výrobu cejlonského čaje, klenotnickou dílnu se shlédnutím dokumentu o těžbě drahých kamenů – smaragdů a rubínů, což bylo dost drastické. I když poučné.
Po dobrém obědě v městě Kendy, kde byl provoz jako v Colombu a oni říkají, že je to jejich druhé hlavní město s palácem Budhy a jeho zubu, jsme museli obléct sárí (Tonda měl s sebou, já měla sukni pod kolena, ale to prej je málo) a zahalit se a jít bosi na prohlídku tohoto paláce (boty v šatně s lístečkem).
Domů jsme letěli opět s 3,5 hodinovým zpožděním z Colomba, bůhvíproč se u nich na letišti musí být před odletem 4 hodiny, doplatili jsme si pokoj do 18 hod., abychom nemuseli vypadnout už v 11hod. podle předpisů, ale stejně jsme čekali nejdřív v recepci 2,5 hod.na taxi a pak na letišti zmíněné 4 hodiny než naskočilo zpoždění, tudíž jsme nakonec byli 12 hodin z odchodu z pokoje do odletu ze Srí Lanky, a to přes noc, což bylo obzvlášť úmorné. Let trval 11 hodin a spali jsme trochu víc než cestou tam kvůli únavě, v Paříži jsme původně měli čekat 6 hodin, ale takhle to vyšlo jen na 3 a to bylo fajn. Opět z terminálu na správný odletový na Prahu vlakem 3 stanice, pak těžší dorozumění než v FFM, ale ok, naše letadlo letělo přesně a bylo v Praze dokonce o 20 minut dřív než mělo, což se nám snad stalo prvně v životě. Zpáteční cesta trvala celkem 29 hodin. Časový posun 4,5 hodiny, když to píšu teď v práci ve 13 hod., tam jsme už byli vysprchovaní z pláže a hráli na balkoně karty.
Celkově fajn, ale už jsme zažili lepší dovolené.
Básnička:
A už zase Ondra Hanku
Tahá v lednu na Srí Lanku.
Od sněhové kalamity
utekli jsme za termity,
komáry a jinou havětí
k Indickému oceánu, mé děti.
Zatímco vy sněhuláky
my stavíme pískuláky.
Písek se nám rozpadá,
Slunce pálí na záda.....