1. – 11.3.2019
Dominikánská republika – Punta Cana FOTKY
Hotel Vista Sol ,all incl.
/CK Neckermann/
Přes veškerá ujištění CK NECKERMANN, že JEDNA ČISTÁ hodina na přestup ve Frankfurtu stačí, tomu tak nebylo a letadlo společnosti CONDOR do Punta Cana na nás nepočkalo a uletělo. Ještě den před odletem jsem psala mail na CK, zda lze stihnout a paní mi odepsala, že by je to jinak nepustilo do rezervačního systému a že samozřejmě lze. Přitom sami na hlavičce pokynů mají tučně a s vykřičníky napsáno, že některé letecké společnosti uzavírají svoje "gejty" již hodinu před odletem letadla – není tedy nesmysl, že na přestup dají právě jen tu hodinu? Ano, dalo by se stihnout, kdyby letadlo z Prahy, které dosedlo přesně v 8.30h na plochu, nerolovalo ještě 20 minut po obrovském letišti, ale čumákem skončilo u odletové haly a GATE B61, my jsme přednostně jako první vyskočili z nouzového východu po klouzačce dolů a na kontrole příručních zavazadel nebyla ani noha. Potom bychom to zvládli snad alespoň 20 minut před uzavřením GATE, jak měli Němci z letecké společnosti CONDOR na letence (GATE CLOSES 20 MIN BEFORE DEPARTURE). Ještě vtipnější je na letence poznámka, že nástup do letadla je v 8.30h, což byl čas dosedu letadla ČSA z Prahy na plochu letiště.
My jsme po řádném vystoupení z letadla šli za ostatními cestujícími chodbami a jeli různými eskalátory ke kontrole zavazadel, kde byla obrovská spousta lidí a mezi pásy jsme postupovali dalších minimálně 20 minut. Při kontrole musíme vyndat vše kovové, elektronické, tekuté do 200 ml extra v pytlíčcích, sundat šálu, brýle, třeba i zout boty, Ondra m.j. kšandy, byla jsem v takové tenzi, že jsem ho roztřeseně po té době ve frontě žádala, aby si kšandy snad už nezapínal, že nám to uletí, ale on bez nich odmítal běžet dál kvůli event.ostudě ze spadlých kalhot J. Před námi dále pospíchaly dvě rodiny mladých lidí z Brna, kteří měli ze stejné CK v Brně naplánované stejné spoje jako my, ti hnali před námi a ztratili se nám za chvíli, protože po frankfurtském letišti už není žádné horší na světě podle mého názoru. Ujeli nám i vlakem, který jel dvě stanice k našemu terminálu, my jsme je dohnali až u GATE B61, kam jsme dorazili naprosto vyřízení a udýchaní, abychom se dozvěděli zprávu dne, že už je brána zavřena a všech nás 9 je vyloučeno z přepravy. Bylo 9.23h, letadlo určitě ještě bylo na ploše, odlet 9.30h jsme ale zkrátka propásli.
Po tomto zjištění jsme se rozdělili, mladí šli hledat stánek LUFTHANSY, jak jim bylo řečeno již v Brně (pokud by byly komplikace!!), já jsem dle instrukcí CK volala SOS linku NECKERMANN. Bylo mi paní sděleno, abychom našli stánek CONDORu a tam si domluvili nějaký jiný let sami. Hledali jsme po letišti dlouho a marně cedule CONDOR, nakonec jsem zavolala na informace z nějakého telefonku na sloupu německy a dozvěděla jsem se, že CONDOR má stánek jen v Düsseldorfu, nikoliv na frankfurtském letišti. To by myslím cestovka měla vědět, že. Nota bene, když mě paní v mailu uklidnila, že kdyby cokoli, abych volala tuto linku, že s tím mají kolegyně bohaté zkušenosti a budou nás navádět, co dál. Takže tohle neklaplo a naštěstí před zhroucením jsme zahlédli "naše" mladé, jak vyjednávají u stánku LH, drze jsme se k nim připojili přes protesty dalších lidí ve frontě mezi pásy, s tím, že patříme k sobě. Skutečně nám všem byl zařízen další let, ale přes Mexico City a bohužel každý v jiné části letadla (i děti těch mladých musely sedět extra než si to nějak vyřešili kluci mezi sebou a s ostatními cestujícími) a následně někdy v noci do Punta Cana. Znovu jsem volala SOS a ptala se jí na zavazadla. Paní pravila, že pokud nám v Praze dali na kufry cílovou destinaci PUJ (Punta Cano), budou kufry automaticky s námi přeloženy do Mexica a pak i do PUJ, ale pro jistotu to máme v Mexicu zkontrolovat.
Let do Mexico City trval 11 hodin 10 minut. Naštěstí jazykově nevybavený, ale odvážnější a méně vynervovaný Ondra z lítosti nade mnou - katastrofickou zhrouceninou - zařídil rukama nohama se znalostí slovíčka "wife" s ostatními svými spolucestujícími v řadě po čtyřech, že nakonec jeden z nich vstal a šel si to vyměnit se mnou z 30.řady do řady 19. To pro mě byla obrovská úleva, protože asi nejhorší z celé cesty by pro mě bylo sedět 11 hodin sama (rozmazlená) bez pravidelného podávání léků na kinetózu apod. V té chvíli bych Ondru objala a zulíbala, tvrdila jsem mu, že za ten husarský kousek mu budu sloužit celou dovolenou J. Já bych to uměla říct německy i anglicky gramaticky správně všem v "mé" řadě, ale nebyla jsem schopna ani českého slova a rezignovaně jsem usedla na svoje místo a jen si se sedativy pod jazykem opakovala, že to musím dát..... Takže 11 hodin do Mexica jsme letěli sice neplánovaně, ale nádherným letadlem LUFTHANSY (prý Super Jumbo s patrem- hrbem, kterým létá US prezident Air Force 1, v hrbu business clas, dole economy), kde jsme neustále něco dostávali k jídlu, pití, ještě na letišti každý dva pytlíky oříšků, potom sladké oplatky, dvakrát výborné celé menu, dobré víno, kdo dopil, ještě hned dolévali, letušky se usmívaly, rozdaly na začátku sluchátka a opět jsme mohli sledovat, co jsme chtěli každý na svém displayi, Ondra hrál hry a karty a sledoval letovou situaci, já koukala na filmy v angličtině, takže jsem viděla podruhé v originále Bohemian Rapsody, Deník Brigit Jonesové asi 4. díl, Madisonské mosty.....
Po příletu do Maxico City jsem poprosila mladé, jestli by mohli tentokrát na nás vzít ohled a neutéct nám hned, že bychom šli s nimi rádi pohromadě, nikdo jsme sice nevěděli kam, ale s nimi to vše fungovalo rozhodně líp než jen ve dvou... Když nás opět na kontrole prohlédli a svlékli a zas jsme navlékli Ondrovi kšandy a boty, šli jsme dlouhou cestou k cedulím odletů a najednou vedle pásu spatřili naše zavazadla. Takže i v tom se CK mýlila, vyhodili nám je z LH. To nás nutilo složitě hledat odbavovací přepážky, aby nám znovu odbavili kufry na ten zbytek cesty. S kufry i příručními zavazadly to bylo horší, dokonce přes nějaký schůdek mi můj kufr upadl a já šipkou letěla přes něj, všichni dospělí kolem mě zvedali a litovali, mladí obdivovali, jak jsme stateční v našem věku, jak jejich rodiče jen sedí doma...... No, mně ke statečnosti chybělo hodně v té chvíli. Nakonec nás odbavili hlavně díky mladým a jejich odvaze se kohokoli v letištním mundůru zeptat anglicky a i když jsme byli na několika místech, ze kterých nás zase vypakovali jinam, bez nich bychom se na mexickém letišti motali ještě teď. Let ve 23.45h do Punta Cana byl asi až za 2 hodiny, odpočívali jsme, mně se najednou začalo špatně dýchat, stříkla jsem si do pusy lék na astma a bála se, abych neměla ze všeho toho stresu infarkt. Ale když dorazili mladí z večeře (tvrdili, že budou vykládat známým, jak si cestou do Dominikánské odskočili na véču do Mexica), všem bylo nějak zle a jeden z nich vysvětlil, že Mexico City leží ve velké nadmořské výšce a že tam kdysi pracovně trávil s kolegy nějakou dobu a po zdravotní stránce to těžce snášeli všichni. Uf, to byla úleva, že nejsem sama a že je to jen řídkým vzduchem (navíc jsme měli všichni pocit, že letištní hala se mírně otřásá pod nohama – jakože brní, možná bylo v té chvíli i malé zemětřeseníL, já bych se vůbec nedivila). Ještě z Mexica jsem znovu volala na SOS linku, zda máme zajištěn transfer do hotelu z letiště, když letíme mimo plán, byla jsem ujištěna, že samozřejmě – bylo asi 23h mexického, což bylo o 7 hodin méně než v Praze, asi jsem ji probudila...
Poslední část letu leteckou společností AEROMEXICO (už ten název!) proběhl v neustálých turbulencích v malém letadle (2 – úzká ulička - 2), které jsem ale vnímala z celého letadla asi jen já, protože všichni ostatní únavou padli a protože letadlo nebylo plně obsazeno, různě si polehali a cca 4,5 hodiny prospali. Já tedy ne. Navíc, přestože jsme letěli zhruba od půlnoci do 04.30h, kdy v letadle byla i tma a předpokládalo se, že budou všichni spát a skutečně se nic v letadle ani nehnulo, bylo ticho a nikdo ani necoural na záchod, letuška i kapitán měli utkvělou představu, že nás musí o každé turbulenci extra informovat, takže když i já jsem náhodou občas únavou ducla, zarachtání mikrofonu a hlášení o další turbulenci mě vždy odpérovalo do bdělého stavu. Když mi žaludek i další rachtání mikrofonu a hlášení kapitána oznámilo, že klesáme a budeme za 15 minut přistávat, na hodinkách bylo teprve kolem 04 hod. a já věděla, že máme přistát v Punta Canu v 6.30h, vyděsila jsem se opět, že přistáváme nouzově o dvě hodiny dříve a při náhodném procházení letušky temným letadlem jsem ji přivolala a zeptala se jí anglicky naprosto vyděšeně, kde budeme přistávat, což ji naprosto uzemnilo, cestující, který neví, kam letí! Nevěřícně na mě koukala a řekla, že přece v Punta Canu. Teprvě vzápětí mi došlo, že je v Dominikán.republice o 2 hodiny více než v Mexicu (a o 5 hodin méně než v Praze J).
V Punta Canu jsme byli tedy správně v 6.30h jejich času. Na cestě jsme celkově byli 33 hodin, i se všemi čekačkami na letištích celkem o 16 hodin více než kdybychom letěli správně z FRA do PUJ.
Když jsme se dostatečně rozloučili s díky a přáním krásné dovolené s Brňáky, kteří okamžitě po kontrole odjeli taxi do svého hotelu, zjistili jsme, že na nás nečeká nikdo. Obklopeni letištními taxikáři jsme odmítali jakoukoliv pomoc s tím, že pro nás už určitě někdo jede. Čekali jsme chvíli, ale když už všichni z letadla doma snídali, zavolala jsem opět linku SOS (docela nákladná záležitost všechny telefony do Prahy). Byla sobota dopoledne, vyměnily se služby a nová paní o nás vůbec nic nevěděla, museli jsme znovu hledat rezervační číslo dovolené a vysvětlovat, co se stalo (již velmi důrazným tónem) a jak nám před 6 hodinami byl potvrzen transfer a kde tedy je... Nová paní slíbila, že vše zjistí a zavolá zpět. Trvalo to asi 40 minut, nakonec oznámila, že o nás nikdo neví a čekají nás v hotelu odpoledne!!!!! Takže si máme vzít taxi (odříkaného chleba největší krajíc) a ozve se nám jejich partnerská agentura na místě a peníze nám hned vrátí... Tím jsme zjistili, že nebudeme mít v hotelu ani svého delegáta. Za taxi jsme zaplatili 35 USD (a do konce pobytu nás nikdo s refundací nekontaktoval L). Napsala jsem paní na SOS už jen sarkastickou sms, že doufám, že to tak nebude i v hotelu, že bychom si třeba zaplatili těch zbývajících 8 nocí sami a oni nám to někdy možná dodatečně proplatili.
V hotelu ale vše dopadlo dobře, měli nás stranou a recepční díkybohu hned věděla, že jsme měli přiletět v pátek.... a od té chvíle bylo už vše zalité sluncem.
Týden opravdu skvělé dovolené ve velkém hotelu se třemi bazény, dvěma vířivkami, nádherným prostorným pokojem se dvěma takřka letišti (to slovo se mi nějak nechce ani napsat, prostě velkými postelemi), spoustou místa na věci z kufrů- přihrádky, poličky, šuplíčky, hodně ramínek, balkón s výhledem na největší bazén, kde se odehrávaly všemožné hry a soutěže a jiné blbosti (např.jeden den vodním dělem pouštěli na lidi do bazénu mýdlovou pěnu a vypadalo to moc pěkně).... obchody, ZOO s leguány, obrovskými i menšími papoušky, několik pávů a pávic, kteří chodili i mezi lidmi a hodně křičeli - pávi byli krásní. K moři to bylo jen pár metrů a vždy byla k dispozici lehátka, jediné, co jsem od začátku tvrdila, že je tam moc palem, které jako stín vyhovovaly většině lidem, ale ne fototypu mého kalibru, takže jsem si od 9h každou půlhodinu musela posouvat lehátko mezi větvemi, aby na mě svítilo, a druhá věc - i když Karibik nádherný a případné chaluhy odváželi domorodci ráno pryč, teplota vody 27C, na dně jen jemný píseček, naprosto žádné mořské potvory ani kamínky ani korály, na které by se šláplo, dno bylo dost nerovné a zapadali jsme do různých prohlubní a děr a zas vylézali, jednou nám voda byla po stehna a dalším krokem jsme se málem potopili. Takže moje každodenní povzdychnutí znělo "vykácet palmy, dát místo nich slunečníky, a srovnat dno" JJJ.
Bohužel jsme neměli delegáta, tudíž jsme ani neabsolvovali žádný výlet, místní na pláži nabízeli pouze výlety lodí a to já tedy nemůžu, my jsme před 16 lety viděli s průvodkyní hl.město Santo Domingo a další atrakce, tak jsme ani nelitovali, já po té cestě byla dokonce vděčná, že nemusím na další akce. Neměli jsme ale žádné informace o hotelu jako třeba fakt, že kromě hlavní jídelny, kde se podávaly snídaně, obědy a večeře, a plážových barů s malými dopo- i odpoledními svačinkami, hotel má ještě mexickou, americkou, čínskou a barbecue restauraci a la carte a mohli jsme jít 5x do jakékoliv, kdybychom si to na recepci včas zarezervovali. To jsme se ale dozvěděli až od jiných Čechů v druhé půlce pobytu, takže jsme navštívili pouze mexickou a poslední večer barbecue až od 21h, jiný termín už nebyl. Obě restaurace skvělé, mrzelo nás, že jsme jich nevyužili víc. Protože jinak výběr v jídelně nás úplně neoslnil, i když jsme se najedli vždycky.. Ryby nic moc, hovězí, vepřové i uzené maso dost tvrdé i pro Ondru, jedli jsme tedy převážně kuřata, zeleniny dost, ale trochu ovadlá, občas nějaký krém jako polévku, pečivo prý nic moc, ale zato jogurtů v kelímcích na snídani několik druhů a asi 4 druhy zmrzliny k obědu i k večeři.. Ovoce bylo asi nejlepší z menu, dobré melouny, ananasy, mango, papaya a hlavně maracuja, kterou Ondra zajídal pomalu i každé sousto, ovoce, které mu nesmírně chutná a které se tady bohužel nesežene – na mě až moc kyselé.
V hotelu nejvíc Kanaďanů, Němců, dost i rusky mluvících turistů, ale spíš z různých bývalých republik (Bělorusko,. Estonsko, Ukrajina- nebyli tak uřvaní jako Rusi J) Čechů moc ne, jeden večer jsme seděli s manželským párem ze Žatce, jinak většinou sami. Nejvíc se s námi bavil kosmopolitní Zdeněk, "multifunkční" kluk, který mluvil s personálem dobře španělsky, s manželkou z východní Ukrajiny skvěle rusky, s ostatními hosty anglicky, polsky (první manželka Polka), ovládal prý i hebrejštinu....Ostravák z Prahy (silný ostravský přízvuk, ale dům na Zličíně), všeobjímající, hodný, nosil vodu securiťákům na pláž (to nikoho nenapadlo kromě něj), rozdal by se, bohužel asi i pro manželku – Barbie, přejeme mu, aby jejich vztah vydržel až do smrti, víc psát nemůžu, protože si vymandelil na Ondrovi webovku na moje deníky, hned tentýž večer jich přečetl několik a večer hodnotil a bude určitě číst i tento JJ.
Už od čtvrtka jsem špatně spala a atakovala sms opět linku SOS, zda máme na neděli zajištěn transfer na letiště a zda nás nevyřadili z CONDORa na cestu zpět, čímž strašila paní při prvním telefonátu z Frankfurtu.... Nakonec ale zpáteční cesta dopadla nad očekávání dobře. U hotelu nás vyzvedl mikrobus ještě se 6 Němci, 9 hodin v CONDORu do FRA nebylo tak úžasných jako v LH cestou do Mexica, ale dalo se, i když pití jsme museli platit a jídlo nám nechutnalo a ani jinak nás nerozmazlovali, filmy měli jen dva a pokud bychom chtěli extra nabídku, zas bychom museli zaplatit, což by nebyl problém, ale já už nechtěla a pouštěla jsem si svoje nahrávky nebo Horníčka s Werichem v režimu letadlo do svých sluchátek.
Ve Frankfurtu jsme posunuli čas o 5 hodin dopředu a zas hledali terminál, tentokrát jsme nejeli vlakem, jen výtahem a dlouho pěšky, měli jsme z Punta Cana chybný GATE na letenkách, ale zas jiná rodina mladých (naši Brňáci letěli domů přes Düsseldorf, rozloučili jsme se s nimi v PUJ na letišti) nás navedla na správný GATE na Prahu podle své aplikace v mobilu a i když jsme seděli za sebou, už mi to tolik nevadilo, protože letadlo letí jen hodinu. Měli jsme zpoždění kvůli povětrnostním podmínkám, nejprve u GATE, následně i v letadle nám oznámil kapitán, že nemá povolení ke startu kvůli větrnému počasí jak ve FRA, tak v Pze. To mi všichni moji blízcí zatajili, jaká vichřice byla z neděle na pondělí v ČR i v Praze, to bych zas musela polykat sedativa, dozvěděli jsme se to až při odvozu z letiště (resp.Ondra to na netu četl a šetřil mě, děti ani kámošky mi nic předem nenapsaly, protože mě znají a jsem jim za to vděčná). Letěli jsme tedy asi o 1,5 hodiny později, ale doletěli i dosedli v Praze dobře....
Vyzvedl nás Robin s Kryštůfkem.
Hned v úterý ráno jsem napsala na CK NECKERMANN stížnosti s fakty od odletech a příletech a žádostí o odškodnění za 1 ušlou noc, za taxi z letiště do hotelu, za x telefonátů a sms a zároveň i určité morální odškodnění, které jsme si nezpůsobili v žádném případě sami. Vím, že bych měla už sedět doma u tv a nikam nelétat!!
Celkové hodnocení 1 – 10, když odhlédnu od cesty, 8+