20.02.2020 – 1.3.2020
Omán - Salalah
Hotel Al Fanar Beach Resort & Spa 4*/ polopenze + all incl.
/cestovní kancelář Delfin travel – 55+
Přestože jsme v říjnu 2018 po své první zkušenosti prohlásili, že na dovolenou 55+ jsme ještě "duševně mladí", riskli jsme to s Delfin travel ještě jednou, neboť jsme celkem oprávněně usoudili, že do tak vzdálené destinace se složitým přestupem v Kataru nepoletí tolik seniorů s berlemi jako do Španělska a částečně neoprávněně jsme soudili, že i celkově budou lidi letící takovou dálku trochu jiní než ti před dvěma lety. Berle tedy nebyly (nakonec domů s berlemi letěla jen jedna velice pohyblivá a sympatická paní, která poslední den uklouzla v hotelu na mokré podlaze), nicméně jsem pochopila, že s touto cestovní kanceláří létají lidi, kteří jsou vzhledem ke své jazykové nevybavenosti zcela závislí na delegátce, počínaje svým příjezdem na letiště Václava Havla v den odletu a konče rozloučením na tomtéž v den příletu. Naprostá většina z nich neumí slovo jinou řečí než mateřštinou, tím pádem si nepřečtou žádnou ceduli ani pokyn či upozornění a nevědí ani, kudy mají jít na jiný terminál (i když D 19 je stejně D 19 jak u nás, tak v Kataru) proto se delegátky drží jak klíště na přestupu a výstupu a během dovolené na všech výletech a společných večeřích, se sebebanálnějším dotazem ji vyhledávají (kde je tady koš na odpadky..) a ona skutečně řeší mnohem víc než delegáti jiných CK (v mnohých zemích jsme delegáta viděli první den pobytu a potom už vůbec a někde ani to ne...). Tentokrát jsem skutečně delegátku, shodou okolností stejnou jako před dvěma lety, Simonu Chromou (dále jen Simona), velice obdivovala a smekám před ní, jak udělá vše pro své "ovečky" a je jim neustále k ruce. Je pravda, že na rozdíl od megalomanského hotelu ve Španělsku (400 lidí v Mar Menor) měla na starost jen 26 lidí, ale i tak si málokdy oddychla, přestože jí celou dobu pobytu hodně bolela záda. My jsme jejích služeb využili hned první den, neboť jsme zjistili, že být v destinaci, kde není v okolí hotelu žádný obchůdek s vínem a v hotelu stojí jedna sklenka (1 dcl) 240,- Kč, a být tam s polopenzí, je pro nás dva naprostý nesmysl, žádali jsme proto změnu na all inclusive, což v nabídce dovolené bylo. Cenu, kterou nám ale spočítal recepční, jsme nepochopili (bylo to dalších 20.550,- Kč) , takže Simona dohodla s recepcí hotelu a domorodým zástupcem cestovky, že částku zaplatíme CK jako kdybychom platili a.i. již z domova, i tak to bylo dost drahé (cca 15 tis. Kč), ale to byl právě důvod, proč Ondra při placení dovolené a.i. nechtěl s tím, že si budeme kupovat víno někde mimo hotel a pít večer na balkóně, přes den se na hotelu totiž dalo pít pouze 12 – 15h a potom 18 – 23.30h, v pátek 14 – 23.30h. Zkrátka vyřídila to za nás ona nad rámec svých povinností, mohla potvrdit částku vyřčenou recepčním a měli bychom smůlu. Takže od soboty jsme již využívali služeb all incl. a celý zbytek dovolené jsme za to byli rádi. Zhruba polovina lidí měla all incl. a druhá polopenzi, když jsme šli na společnou večeři (prý povinnou jako pozvání od hotelu), museli jsme kvůli obsluze sedět proti sobě ti, kterým z karaf neustále dolévali bílé nebo červené víno, a ti, kteří cumlali celý večer skleničku vody, která v hotelu jediná byla zdarma, nikdo z nich si nic nezaplatil. To bylo dost trapné pro jednu i druhou stranu stolu, myslím. My jsme tedy první den ještě s černým páskem (polopenze) při večeři vypili každý skleničku vína a obsluha si zapsala číslo pokoje s tím, že to zaplatíme při check out, následně jsme si šli z jídelny sednout ven kvůli mému kouření a tam obcházel číšník s karafou a neustále nám doléval, aniž by se ptal na číslo pokoje nebo koukal na pásek...Totéž stejný den odpoledne, kdy si Ondra vzal peníze a šli jsme na hotelovo-plážový bar na pivo, vypili jsme celkem 3 malé sklenice piva (2+1) a když jsem se ptala, jestli to máme platit jemu nebo nám to taky napíše na pokoj, vůbec nechápal a mávl rukou, že neví, že by se musel ptát šéfa.... Takže jsme v rámci programu polopenze čekali při check out k placení dvě skleničky vína z první večeře a recepční pravil po vrácení kartiček od pokoje a plážových osušek, že je vše ok a z neznámých důvodů jsme neplatili nic. Od druhého dne už jsme tedy měli a.i. a chodili do různých barů a restaurací. Dvakrát jsme šli k Turkyni na pláži místo oběda v hotelu na turecké gözleme (placky z mouky a vody) s bílým sýrem a ayranem (turecký ochucený kefír), já to mám ráda ještě z doby před 40 lety a Ondrovi to kupodivu taky chutnalo. Prostředí tedy úděsné, v areálu byla mini ZOO, ale kromě jednoho vychrtlého velblouda a páva tam byly spíš jen slepice, kachny a králíčci, běhající venku po pláži, takže nás u jídla neustále provázely kačeny a na stole byly i jejich "podpisy", jedli jsme tedy na takové lavici a snažili se nedívat na stůl.
Co nás všechny ale hodně rušilo, byla hejna krkavců na stromech v hotelu, už jsme to zažili jednou v Emirátech, jejich řev nás budil kolem 05h, otravovali krákáním celý den na pláži, baru i na balkóně k večeru. Jsou to zřejmě dost chytří ptáci, pozorovat je u snídaně byl zážitek. Přijel někdo nový, kdo to nevěděl, přinesl si na stůl ven jakékoliv jídlo a odešel si pro džus nebo čaj a než se vrátil, krkavec po velkém rozhlížení, zda fakt u stolu nikdo není, nejdřív sedl na slunečník, z něj na židli a ze židle na stůl, rychle sebral croissant nebo i vajíčka, chleba, salám, a rychle odlétl, za ním dalších 5 řvoucích bráchů a pak se o to někde rvali. Nový host přišel, rozhlédl se a hledal, co si přinesl před tím a ostatní mu se smíchem řekli, že mu to odnesl pták. Já jsem jednou upozornila paní, aby už nepila džus ze sklenice, do které se jiný pták dostal zobákem a chlemtal jí ho, kam až mohl.... To byla Italka a řekla jsem jí to anglicky a zdravili mě až do konce pobytu s úsměvem, že nedostali ptačí chřipku (doufám, že mě z vděčnosti nenakazili koronavirem, bůhví, odkud přesně z Itálie byli).
Jeden bar na střeše byl pro nás s a.i. jen v úterý a pátek, oba dva dny jsme využili změny, jinak jsme sedávali většinou na baru u hotelu. Když jsme jeden večer šli z Horizontu s barem na střeše, potkali jsme u výtahu jednu "z našich" a rozesmála nás otázkami jako "odkud jdete" , "co jste tam dělali" , "kdo tam byl od nás, všichni?" a "byla tam s vámi delegátka"? Jinak jsme se skupinou nejezdili kromě jednoho ani na výlety, nechodili na všechny společné akce a večeře, nebylo nic povinné a Simona to sama zdůrazňovala. Když jsme zažili při té první skupinové večeři darované hotelem, jak musí každému úplně vše přeložit (např.jeden pán rádoby velký světák nerozuměl ani slovo a jedna z polévek byla s mushrooms a on si ji objednal, protože mu Simona přeložila, že jsou to žampiony, ovšem když ji číšník nosil a ptal se každého, komu má servírovat mushroom – čti mašrům, pán mu zase nerozuměl a volal přes celý stůl na delegátku, že neví, co pingl chce, že si rum neobjednal – "máš rum", co má dělat..... ) a když jsme viděli ten chaos při roznášení jídel, nezpůsobený číšníky, ale "našimi", už jsme raději na recepci sami rezervovali jeden večer v restauraci na pláži na mexickou večeři a chodili jsme raději do velké jídelny, kde byl celkem dobrý výběr a všechna jídla byla dobře kořeněná a jemně pikantní a chutnalo nám tam od snídaně po večeři takřka všechno. Jen poslední večer opět Simona zorganizovala pro všechny brazilskou večeři, že bychom měli jít opět hromadně, tak jsme byli zvědaví, jídlo bylo fajn, na způsob ambiente z mečů podávali kousky kuřecích srdíček, ryby, kuřecí maso a na závěr hovězí biftečky, k tomu byla rýže, hranolky, saláty, vše ok. Jen pro změnu ti s černým páskem (polopenze) museli zaplatit i za tu obyčejnou vodu, kterou v hotelové restauraci měli zdarma, což byla dost kruťárna.
Dovolená byla příjemná, skoro všechny večery jsme seděli na baru s párem z Kladna, Marcela, která oslovovala svého manžela Miloše Miluno a my jim říkali "Milunovi". Opět se potvrdilo, jak je svět malý, zjistili jsme, že Miluna pracoval v jedné společnosti v domě mého šéfa na Vinohradech, kde sedím já v šestém a on pár let seděl v prvním patře... dost jsme se nasmáli a bylo to fajn. Pili jsme červené víno, já dva večery zkusila bílé, nebylo špatné, ale bohužel teplé a opět nalévali na baru často do čerstvě umytých sklenic horkou vodou z myčky, takže červenému to tolik nevadilo.
Moře i vzduch byl celý pobyt ke 30C, ani jednou nebyly mraky, nepršelo, v moři plavala spousta rybiček, které se líně uhýbaly, když člověk šel plavat. Jeden Slovák s malým synkem chytili do dětské síťky rejnoka, ale po chvíli kochání ho zase pustili, co jinak s ním....Chodili jsme k "rybníku" – laguně obehnané kamennými valy hned u hotelu, kde se dalo plavat a byl tam krásný čistý písek, jen trochu nerovností na kraji, ale ne nijak agresivních. Procházkou hotelem se dalo asi po 300m dojít nebo dojet na kole k otevřenému moři, kde byly skoro pořád velké vlny a mladší nebo odvážnější lidi se tak mohli vyřádit skákáním do nich. Pro nás dost nepochopitelné bylo, že první lehátka od kraje moře byla vzdálena tak 150 m, přičemž žádný den nebyl tak velký příliv, aby je voda zatopila. Od lehátek k moři se šlo dost hlubokým pískem a tam jsme se tedy nechodili válet. Zatím jsme nikde nezažili, aby přes den na několika místech hotelového areálu stála kola s košíky u řídítek a každý si mohl vzít, jaké chtěl, do košíku dát osušku nebo tašku k moři a někam si odjet nebo se jen tak projet po areálu nebo po kamenném molu a zas kolo kamkoliv vrátit, večer je personál svážel zpět k hotelu. To se mi moc líbilo, ale nezkusila jsem, jednou jsem si sedla v žabkách cvičně na jedno hodně těžké a raději jsem to vzdala. O Ondrovi ani nemluvím, to tedy cyklista není.
Absolvovali jsme jediný výlet, a to na východ země. Trochu z míry nás vyvedly ceny všech půldenních výletů, na osobu 65 dolarů nám přišlo na to, co jsme viděli, trochu přehnané. Tedy i podle ostatních, vyptávala jsem se i na průběh jiných půldnů. My jsme viděli to, co je na fotkách, tedy téměř nic. První zastávka měla být na vyhlídce u moře, kde se pohybují často delfíni. Náš místní průvodce při přiblížení k místu pravil, že "dnes delfíni nebudou", že to pozná na dálku, takže řidič ani nezpomalil. Další zastávka byla v městečku, kde jsme si prohlédli dům starosty, který tam bydlel někdy začátkem 90.let minulého století (tedy nedávno J). Nevím, co na tom bylo tak pozoruhodného k prohlížení. Další zastávka v rybárně, tam jsem ani nešla a fotky přeskakuju, je mi z toho špatně i doma. Nejpodivuhodnější na této zastávce byly toalety, kde dámské byly zamčené a místní "správce" nás zavedl na druhou stranu baráčku, byl to takový humus všude, že jsme s velkým sebezapřením na šlapkách tu chvíli vydržely a pak si všimly, že jsme na společném s chlapy.... Za poznámku stojí, že když jsem tomu správci poděkovala, jedna z účastnic mi vynadala, proč děkuju anglicky, "jen ať se učí česky"... to mě dostalo, chudý prodavač zeleniny z východního Ománu se bude kvůli našim důchodcům učit češtinu...Další zastávka na útesu, kde jsme nakonec přece jen nějaké delfíny z dálky asi půl kilometru zahlédli.
Poslední zastávka "vodopády". No, bylo to pár čůrků tekoucích ze stráně mezi uschlými stromy. Možná přeháním, je to na fotkách.
Skvělé bylo, že nám Simona zařídila na den odletu check out až v 18h místo obvyklých 11 nebo 12h, kdy člověk odevzdá kufr někam do místnosti u recepce a plandá celé odpoledne po hotelu..... My jsme mohli opustit pokoj tedy až v 18h a ještě jít na večeři, ve 20h přijel autobus. Vysvětlila nám, že je to kompenzace za to, že jsme původně měli být v hotelu Juweira, který byl cca 300 m od toho našeho, má stejného majitele a je snad o něco menší, všichni kromě dvou paní, které tam byly už loni a trvaly na Juweiře, jsme zůstali v hotelu Fanar.
Před odjezdem opět "ti naši" vůbec nevěděli, jak mají na recepci sdělit, že odjíždějí, Simona chvíli chyběla a jeden pán předváděl rukama, jak odlétá letadlo, jiní to vysvětlovali česky, recepční nechápali.... Jedna paní před odjezdem od hotelu, když jsme byli všichni už tepleji oblečení na cestu do zimy včetně bot, se mě zeptala, jestli nejsem z Proseku, protože tuhle tam viděla nastupovat do autobusu jednu paní v podobných botách....
Na závěr jsem si netradičně nechala obě cesty. Z Prahy do Dauhaa v Kataru jsme seděli sami dva na posledních sedadlech letadla, takže jsme nikoho neobtěžovali, když jsme si opěradla položili a sledovali na opěrkách před námi na displayích se sluchátky opět, co jsme chtěli. Shodli jsme se vzácně na dokumentu o Luciánu Pavarottim, každý ale na své obrazovce, o kterém nám vyprávěl někdo na posledním karlovarském festivalu, bohužel nešly nastavit titulky a já jsem v angličtině taky špatně rozuměla, ráda bych dokument viděla ještě jednou v češtině, byl to opravdu skvělý talent, ale podle dokumentu i úžasně hodný a empatický člověk. Ondra potom sledoval jako vždy průběh letu a já jsem hrála různé hry. Letěli jsme na čas a v Dauhaa přestoupili na jiné letadlo stejné letecké společnosti QATAR-AIRLINES celkem bez problémů, jednodušeji než při cestě zpět. Servis byl skvělý, neustále nás nějak krmili a nebyl problém ani žádný nápoj, pila jsem sparkling vine, což byl nějaký suchý sektík, skvěle vychlazený a chutný, Ondra červené víno nebo pivo a byl také spokojen.
V cílové destinaci v Salalah nám měřili teplotu a museli jsme všichni vyplnit dotazník ohledně koronaviru (byli jste posledních 14 dní v Číně apod.... To jsme prvně zažili ty "naše", jak se ptali Simony, co je to "name" atd.....). V té době se vir nevyskytoval skoro nikde v Evropě.
Jediný negativný bod cesty z Dauhaa do Salalah byla moje chyba, neboť jsem si během cesty odložila svetr – kardigan, čím blíž do cíle, tím větší teplo i v letadle, O ho hodil do zavazadlového prostoru někam za tašky a při vystupování z letadla si ho nevšiml, takže jsem to zjistila až v silně vyklimatizovaném autobuse cestou z letiště do hotelu (asi jen 25 km), ale nijak jsem se nehroutila, to se holt stane. Myslela jsem, že cestou domů se zeptám na nějakých informacích v Salalah, ale to vůbec nepřipadalo v úvahu, protože jsme jeli od hotelu dost pozdě a stáli v příšerné frontě na pasovou kontrolu, když jsme se dostali po hodně dlouhé době zplavení na řadu, už nás hnali k pásům ke kontrole příručních zavazadel a rovnou do letadla. Doufala jsem, že na letišti koupím nějaké drobnosti dětem, ale nešlo to.
Do Dauhaa a bohužel i z Dauhaa do Prahy vedle nás posadili na trojku takovou účastnici našeho zájezdu, které se všichni vyhýbali, protože byla trochu mimo, říkali jí Indiánka, protože tak vypadala, stará, hubená, vrásčitá ještě víc než já a řídké dlouhé vlasy.....byla tam sama a pořád něco vykládala, čemu nikdo moc nerozuměl, trochu mimozemšťanka. Snažila jsem se ji vnímat už před tím, když jsme se sešly na cigaretě, ale bylo to dost náročné. Měli jsme trochu vztek, protože před i za námi seděli lidi na trojce jen ve dvou, ale nedalo se nic dělat. Paní stejně sedla v Salalah a usnula a na letišti v Dauhaa ji musel Ondra probudit, že vystupujeme, totéž z Kataru domů, přesadili jsme ji k okénku, aby O mohl lépe courat po letadle a ona rovněž okamžitě po startu usnula a s otevřenou pusou chrápala celou dlouhou cestu, opatrně jsem ji budila při každém jídle nebo pití, nic nechtěla, jen asi v 5h ráno už našeho času tedy chtěla snídani, kterou my jsme odmítli (já jsem nejedla ani večeři na první trase, protože jsme ještě večeřeli v hotelu a odlétali ve 22.45h a letěli celou noc, v noci tedy teplá jídla fakt nejím), byla ale tak rozespalá, že jí všechno furt padalo pod sedadla a na mě a polila mě colou a tak.....hned po snídani opět upadla do spánku. Já jsem fakt neusnula za celou cestu a to, že někdo může takhle spát i při docela slušných a častých turbulencích a když pak letadlo dlouho předlouho klesá a nakonec dopadne na plochu letiště a mně hodinu praskají bubínky a zvedá se mi žaludek, tak jak nejsem závistivá, tohle skutečně hodně závidím. Ona se tedy probrala, když letadlo frčelo po ploše a pravila, to byla nějaká větší turbulence? Ne paní indiánko, to už jsme v Praze.
Přistáli jsme v Praze ještě asi o 10 minut dříve než jsme měli a nikdo nás nekontroloval na koronavirus, jen mně na mobil hned po přepnutí z režimu letadlo přišla sms od ministra zdravotnictví, že mě vítá zpět v ČR a s ohledem na můj zahraniční pobyt mě žádá, abych následujících 14 dnů pravidelně kontrolovala svůj zdravotní stav, zejména teplotu nad 38C a dále se řídila doporučeními na webových stránkách jeho ministerstva.... Kdo ví, jestli přišla i Stanjurovi z ODS, který s manželkou letěl celou cestu s námi, ale nebyl s "našimi" v 55+, spatřil ho Ondra až na letišti v Salalah.
Dovolené celkově bych dala 8+.
