Vyjeli jsme ve čtvrtek 9.6.v 10hod vozem Škoda Octavia Drahotušských /dále jen D/ směr Brno-Bratislava-Gjör. Byla zima a chvílemi pršelo, s čímž jsme podle předpovědi počítali. Stavěli jsme několikrát na záchod a cigárko, protože D kvůli nám nekouřili v autě a potřebovali doplnit nikotin, vždy jsem si dala s nimi i já. Ondra /O/ měl s sebou placatku s Metaxou a pořád mi cpal "za korunu",stejně jako mi cpe vždy po startu v letadle, zpočátku jsem odmítala, cucala jsem homeopatika na kinetózu, neboť jsme seděli vzadu, a nechtěla jsem do toho panáčky. Podlehla jsem až v Maďarsku. Miki coby navigátor si totiž ve WAZE nenastavila povolení dálnice, nikdo jsme nevěděl, že se to musí udělat, tudíž přestože jsme zaplatili na hranicích dálniční známku, jeli jsme nějakými silnicemi 2. až4.třídy s čtyřmístnými čísly, jak nám neustále paní na WAZE hlásila – např. sjedete doprava z 8457 na 9563 a u toho názvy, které si nešly zapamatovat, abych je sem mohla vepsat. Většinou se název každé
vesnice skládal ze dvou mnohoslabičných slov, kde nebyla samohláska bez přehlásky.... Nejhorší na naši psychiku bylo, že jsme kopírovali dálnici nejdřív z jedné, pak z druhé strany, neustále nás to vedlo na nadjezdy a podjezdy a přejezdy....... Když jsme asi po dvou hodinách takové cesty z Gjöru, kdy bychom po dálnici byli na místě asi po 20 km, konečně zaslechli od paní z WAZE název Šárvár, byl to povel k zastávce, dalšímu cigárku a už i panáčku z placatky (kromě řidiče samozřejmě).... Na rozdíl od Proskových /dále jen P/ z naší party, kteří dálnici trefili, protože od svého syna věděli, že tohle musí na tom WAZE povolit, jsme dorazili před hotel tak pozdě, že už jsme do bazénu ten den nešli a jen jsme "čekinovali" , vybalili na pokoji a pak už šli za ostatními na večeři. Hotel Park Inn je obrovský a příště bychom raději do nějakého komornějšího, lidí jak much a všude fronty, na výtahy, na jídlo, na zmrzlinu..... Stoly plně obsazené, nikdy nás šest nesedělo pohromadě Ale jídlo bylo dobré a bylo ho
dostatek. Celý první večer mám/e trochu v mlze, protože při šťastném dojezdu a obdržení pásku all incl. jsme si ještě před večeří dali kromě O všichni sklenku bílého vína, jenže oni mají sklenky "harom- deci" a jak to vinaři nemají/nemáme rádi, slečna na baru natočila víno do té třídecové skleničky úplně po okraj. Asi abychom dali na chvíli pokoj. Tudíž když jsme v pátek pak říkaly – my baby – vždyť jsme z baru měly jen tři skleničky, oponoval O, že ty tři skleničky už byl skoro litr ☹. No a protože jsme byli tak pěkně rozpití a ve 21.30h se zavíral bar, O jako vždy s sebou vezl dvě 5-litrové krabice bag-in-box se svým oblíbeným červeným a naším oblíbeným Veltlínem zeleným, donesl to bílé a aniž by to kdokoli z personálu postřehl, resp. aniž by to kohokoli zajímalo, doléval nám ještě bílé naše..... Co přesně jsme u toho probírali, jsme řešili celý zbytek pobytu, každý si pamatoval něco, ale docela jsme se u toho vzpomínání na čtvrteční večer zasmáli. A taky nám všem kromě O, který se tak netumloval a cucal si svoje červené jen tak lehce, bylo v pátek dost zle. Mně hlavně po návštěvě bazénu s nejteplejší léčivou vodou, kde je pořád 39-40C a správně se tam smí jen dvakrát za den na 20 minut, je v něm i vířivka jednou za půl hodiny a O odmítal odtud odejít, až jsem se o něj bála. Mně se po vylezení motala hlava a bušilo mi srdce, takže jsem odpočívala na lavičce venku nebo pak už ve "studeném" bazénu, jak říkali někteří Češi venkovnímu, ale s vodou 34-36C. V pátek byla ještě zima a občas pršelo, takže jsme spíš byli ve vnitřních bazénech – byly tam tři – první zmíněný horký s vířivkou, potom velký léčivý 37C a zážitkový teplý neléčivý, kde byly různé masážní sprchy, ale tam se nedalo dostat tím, jaké množství lidí hotel pojal, neustále si u masážní sprchy někdo držel místo a jen tak se tam člověk neprobojoval. Ze dvou vnitřních se dalo projít do dvou venkovních, jednoho léčivého a druhého zážitkového. Do toho naposled zmíněného jsem se šla jen jednou podívat, co to
obnáší, byl tam takový sloup, kolem nějž byl proud jako v řece při povodních, kdo chtěl, naskočil a neslo ho to dokola kolem sloupu dokud nevypadl nebo se nějak nezachránil podáním ruky bližnímu apod. Děti výskaly nadšením, adrenalin to evidentně byl, pár lidí mělo smrt v očích, já bych tam vůbec nešla. Tudíž jsem se pokochala a chtěla jít zpět, jenže přestože zbytek bazénu byl klidný, nějaký spodní proud mě pořád tahal směrem k té "řece" a vlastně jsem pochodovala na místě a dost mě to
zneklidňovalo. Po velkém úsilí jsem se dostala ke kraji a od té doby už mě tam nikdo nedostal. To ale už bylo v sobotu, kdy bylo nádherně, slunce pralo a oteplilo se na 27C. Už v pátek večer bylo tepleji a přestože jsme pili mnohem míň, stejně jsme chvíli poseděli zase venku v sedačkách. V sobotu jsme si dali osušky na trávu a mezi léčivými kůrami jsme se opalovali a četli a chlapi si koupili plzeňská piva do půllitru u stánku s Pilsner Urquell, protože pivo, které spadalo do all incl., jim nechutnalo..... Půllitr stál 1.000,- HF, což v současném kurzu bylo nějakých 60,- Kč a to není nic mimořádného. Odpoledne po obědě jsme vymýšleli, že bychom šli něco památečního maďarského nakoupit dětem, třeba uherák nebo cereszpálenku apod. P jsou z nás šesti nejmobilnější, i když Luboš je pár let po operaci kyčle, ale už mu to běhá jak zamlada, Monika je nejmladší z party, oba hrajou tenis a lyžují a jsou sportovně založení, takže když chvíli poslouchali naši nekonečnou debatu, jestli pojedeme do města turistickým vláčkem, který měl zastávku před hotelem, ale jen jednou za hodinu a my jsme chtěli jet tam i zpět a řešili jsme, jak kde budeme nastupovat a vystupovat, sebrali se P a šli pěšky, že to zvládnou a na vláček čekat nebudou.... Takže O se Š šli hledat plánky Sárváru, O si vyfotil jízdní řád vláčku a když už jsme byli rozhodnutí, jak a v kolik, vrátili se P s plnou taškou dárků, že všechno to, co my chceme nakupovat, mají v takovém krámku asi 200 m od hotelu ����. Takže jsme zahodili
všechny plánky a vyrazili tam taky, nakoupili jsme přesně to, co píšu a byli jsme zpátky taky za chvíli a mohli jsme se opět jít nořit do léčivých pramenů. Nám s O ale bylo čím dál hůř, opravdu nevím, zda to může tak být, jak někdo říkal, že těmi prameny
se vše v těle rozbouří a teprve časem zklidní a zlepší, ale O hekal s koleny víc než jindy a já s pravou nohou jsem taky tvrdila, že mě tam začaly bolet i klouby nebo kosti, o kterých jsem ani nevěděla, že je v těle mám.... V sobotu jsme opět po dobré večeři poseděli venku, zase nám O večer přinesl ještě svoji bednu s bílým, ve čtvrtek jsme vypili asi tak půlku, protože skončit v půl desáté se nikomu nechtělo. Ale už to nebyla taková smršť jako ve čtvrtek a taky jsme se naučili slečně na baru říkat "stop", když točila víno a nenechali si ho lít až po okraj. V neděli jsme se dohodli, že přestože máme check out ve 12h, zkusíme ještě oběd a dopoledne jsme se ještě povalovali na trávě a posedávali v bazénech, byl tam i jeden venkovní se studenou vodou,
kde byly různé skluzavky a tobogány, ale ten byl přes celou zahradu a nikomu se tam moc nechtělo. A hlavně nebylo pořád venku takové vedro jako v ČR, pořád foukal dost silný vítr a asi by nám po studeném bazénu byla zima.
Potom jsme šli zabalit a odvézt zavazadla do recepce, což byl mírně nadlidský výkon, protože hodně lidí končila stejně jako my v neděli a stáli jsme před výtahem a kdykoli se otevřel a byl narvaný jinými kufry a taškami, tiše jsme pěnili, ale asi po půl hodině jsme to dali..... Zaplatili jsme vzdušné a vrátili karty od pokoje a "hodinky" s magnetem na vstup do lázní a šli normálně do jídelny, nikdo nás nekontrolovat, nikomu to nevadilo. Hned po obědě jsme se rozloučili s P a oni vyrazili domů, do
Prahy, do Lipenců...., Miki se ujistila, že má upravené WAZE na dálnici a jeli jsme taky. Skutečně po pár kilometrech jsme najeli na tu, kterou jsme měli tu napravo, tu nalevo cestou tam, byli jsme za chvíli na hranicích, pak za chvíli v Bratislavě, jelo se pořád celkem dobře, až před Prahou to začalo houstnout a nejvíc samozřejmě od nás, od Tábora, v Mirošovicích, to už téměř dálnice stála ve třech pruzích. Šéfis (manžel Miki) to zvládnul ale vše v pohodě a dorazili jsme skutečně tentokrát už asi po 5 hodinách domů. Tam jsme to dali asi za 7,5 hodiny ☹ Shrnutí zájezdu – kdybychom jeli ve čtvrtek po dálnici, kdybychom se první večer tak nezrušili a nebylo nám v pátek blbě, kdyby bylo tepleji i v pátek, kdyby v areálu byla lehátka, jak avizovala
cestovka, a nemuseli jsme ležet v trávě a nechat po sobě lézt všelijaký hmyz, ze kterého mám štípance po celých zádech, kdyby nás nebolely klouby ještě víc, bylo by to na 10, takhle tak na 7.... Příště do menšího hotelu a s lehátky.