Má cesta do Venezuely
2.- 14.3.2007
Venezuela-La Isla Margarita-hotel Pueblo Karibe /all inclusive/
/cestovka EXIMTOUR/
Do letadla ČSA jsme 2.3. nastoupili včas a tak jsme byli spokojeni, spolkla jsem prášky na kinetózu a "těšila se" na start. Těsně před startem při rolování jsme cítili uvnitř benzin a nebylo to vůbec příjemné, všichni se snažili pouštět na sebe vzduch zvenku. Když letadlo letělo asi 20 minut, byli jsme v té chvíli někde nad Plzní, jsem podotkla, že podle mého žaludku letadlo nestoupá, nýbrž klesá. Ondra zvedl hlavu na obrazovku, kde skutečně letadýlko na mapě již nesměřovalo na dovolenou k Atlantiku, ale zpět do Prahy. Kapitán oznámil, že se vracíme kvůli technické závadě. Dalších cca 20 minut jsme tedy prožili v oprávněném strachu o život, když aerbus přistál na Ruzyni, ještě letadlo nadskočilo a znovu sedlo, neboť, jak už teď víme, ale v té chvíli jsme netušili, jsme přistávali s jedním motorem, druhý hořel, takže se hůř brzdilo. ...Letušky stály u nouzových východů, které jsme naštěstí ale nepoužili. Takže jsme až po dalších dvou hodinách jiným letadlem a s jinou posádkou (ta původní údajně v péči psychologů a už nemohla pokračovat) znovu odstartovali k 13 hodinovému letu do Venezuely. Další let i mezipřistání v Madridu na tankování celkem ok. Sice jsme dle našeho vkusu zbytečně dlouho nebyli přijati letištěm v Madridu kroužili jsme nad ním asi 15 minut a nebylo to vůbec příjemné po tom, co nás potkalo dopoledne. Taky nás nepustili z letadla a celé dvě hodiny jsme seděli na svých místech, nesměli ani zapnout mobily a říkali jsme si, že tu pohonnou hmotu zřejmě nosí v bandaskách, když to tak nekonečně dlouho trvá.
Dovolená byla fajn, jídla i pití dost a dobré (na rozdíl od Kuby ale a. i. začínal až v 11 hod., to byla makačka, vydržet bez piva do té doby každý den), "kamarádi" z Hostivaře (Lída s Tomášem) horší, ale večery s nimi se daly přežít, od 21.30 hod. vždy probíhaly animační večery.
Moře neklidné, studené, vlny velké, v písku prohlubně-nepříjemné při koupání, pláž úzká, ale nevadilo, po pás se dalo. Bazén byl naopak až moc teplý.
Po dvou nocích pobytu jsme pro malé nesrovnalosti (nebyl balkón, nesplachoval záchod) vyměnili pokoj za jiný, obrovský a krásný.
Jeden výlet po ostrově busem. Jeden domorodec vyráběl super klobouky z palmového listí, viz foto.
Černoušek s korálky – kamarád.
Trable znovu nastaly při našem odletu domů. Na letišti ve frontě na odbavení vedle nás postupoval podivný člověk-Čech, který s námi nebyl v hotelu, ale přiletěl s námi. Měl divný kabát (35oC) a klobouk a byl sám, pořád se vnucoval nějakými podivnými řečmi, vnutil se před nás nakonec i s kufrem na váhu, ale neměl v pořádku letenku a domorodka-úřednice po něm anglicky chtěla ještě něco, já jsem se coby starý známý altruista do toho vložila, že mu pomůžu s angličtinou, takže jsme spolu u přepážky několik vteřin byli, dokud se nezjistilo, že má vlastně vše ok (k Ondrově nelibosti, měl pocit, že odbavovací personál mě dá dohromady s podivínem a posadí nás vedle sebe i v letadle (netušil, jak blízko pravdy v té chvíli byl). Z jeho dokladů jsem si ale zapamatovala jméno Toman. Po ¾ hodinvém zpoždění jsme nastoupili do letadla. Pokračování se objevilo v okamžiku, kdy jsme se pohodlně usadili v letadle. Cca po 20 minutách se z reproduktoru ozvalo, že paní Hana (mé příjmení) se má hlásit u palubního personálu. Ondra šel hned za mnou. Venezuelský letištní personál s policií stáli na schůdkách a vypadali všichni velmi nepřístupně. Domnívali se, že cestuji s panem Tomanem (byl to podle všeho asi nějaký malý český pašerák drog nebo co). Vysvětlila jsem jim anglicky, pravdivě, ale marně, že cestuji pouze se svým manželem, s panem Tomanem se neznám, nebyli jsme v jednom hotelu a viděla jsem ho prvně až na letišti při odletu. Byli jsme požádáni, abychom přesto oba se všemi svými příručními zavazadly opustili letadlo. Odvedli nás znovu do letištní haly, kam asi po deseti minutách přivezli už z letadla opět naše kufry. Pan Toman tam byl rovněž a nejsme si jisti, zda cestoval dále do Prahy s námi. Všechna naše zavazadla zevrubně prohledali (prohledali je ale slabé slovo, hrabali se v nich strašně, odtrhávali i polstrování kufrů a jeden z úředníků, který zřejmě suploval cvičeného psa na drogy, vše řádně očichal). Po té zkonstatovali, že je vše v pořádku a nechali nás nastoupit znovu do letadla. Odletěli jsme s více než 2 hodinovým zpožděním k radosti všech pasažérů vč. palubního personálu. Zřejmě našli něco u Tomana a viděli mě s ním stát u přepážky při odbavení nějakou kamerou......
Po celou dobu letu přes Atlantický oceán (cca 7 hodin) byly velmi silné turbulence, což hlavně mně, trpící celoživotně kinetózou, se moc líbilo. Po přistání v Praze jsme si tedy značně oddechli. Ani už nás nijak nepřekvapilo, že naše zavazadla na pásu z Porlamaru nebyla. Po reklamaci jsme odjeli tedy domů jen s příručními zavazadly a měli jsme od ČSA úkol volat, jak to dopadne. Vše se v dobré obrátilo ještě tentýž večer, kdy volala slečna z ČSA, že kufry přiletěly s námi, ale v prostoru pro personál, tudíž nám je ještě večer ČSA dopravily na své náklady před dům.
Zpětně jsme se sesypali při představě, že by nám Toman něco usypal do tašky nebo se zkrátka "potvrdilo", že pašujeme drogy, zřejmě bychom jen tak Venezuelu neopustili (prý 40 let za drogy). Žádná obhajoba by nikoho nezajímala.
Krásné zážitky!!!!